Abu Dhabi

Právě jsem se vrátil z Tour of Abu Dhabi, čtyřdenního závodu nově povýšeného do nejvyšší kategorie World Tour. A startovní pole tomu vskutku odpovídalo. Zúčastnili se ho prakticky všichni nejlepší sprinteři pro které tam byly tři rovinaté etapy. Snad ještě nabitější konkurence byla mezi vrchaři, z těch špičkových chyběl asi jen Chris Froome. 

 

Naším cílem bylo vyhrát etapu a vybojovat co nejlepší umístění v celkovém pořadí. Moje role byla pracovat pro tým a využít závod jako rozjetí před Strade Bianchi, italskou klasikou, která se jede částečně po štěrkových cestách a startuje již v sobotu. 

 

Do Emirátů jsme dorazili nočním letem v úterý brzy ráno. Rovnou jsme šli na snídani, ubytovali se a vyrazili na trénink. Bydleli jsme v hotelu přímo na okruhu formule jedna, na kterém se taktéž odehrávala poslední etapa a kde jsme mohli nerušeně trénovat. Všichni očekávali horké počasí ale místo toho jsme kroužili v lehkém dešti. Někdo mi říkal, že v tam prší pět dní v roce. Tak nevím, my jsme ty deštivé dny měli nakonec tři...

 

Další den jsme se snažili dohnat spánkový defict. Na tréninku jsme zavítali do centra Abu Dhabí, abychom si projeli závěr druhé etapy. Předloni jsem startoval na etapáku v sousední Dubaji a čekal, že to tu bude podobné. Vypadá to však, že se město teprve rozrůstá a počtem mrakodrapů se Dubaji asi hned tak nepřiblíží. Mnoho staveb je však velmi působivých. Zejména šejkův palác a ohromný zábavní park Ferrari World s nejrychlejší horskou dráhou na světě. Jak si ale asi dovedete představit na atrakce nebyl čas.

Hned první etapa byla hodně náročná, celý den jsem na špici sjížděl úniky v 38 stupňovém vedru. V závěru jsme Marcela Kittela dostali do skvělé pozice, ale bohužel v hekticém finále spadl. Naštěstí z toho vyvázl jen s několika odřeninami. Byl to hodně náročný den. Strávili jsme skoro 5 hodin na kole a ještě o malinko více v autě. Na hotel jsme se dostali až kolem deváté, hned jsem šel na večeři a pak ještě na masáž. Do postele jsem se tak dostal až před půlnocí. Naši maséři a mechanici, kteří byli na nohou již od půl sedmé ráno, aby stihli vše na etapu připravit, se tou dobou teprve dostali na večeři. Práci nemají jednoduchou nikdy, ale teď to bylo opravdu extrém. A samozřejmě odvedli skvělou práci jako obvykle. Klobouk dolů.

Další den probíhal podobně, ačkoliv již v o něco příjemnějších teplotách. Opět jsem strávil hodně času na špici pelotonu. O poznání více foukalo a na pelotonu byla znát nervozita. K žádnému většímu dělení pelotonu se však nedělo a došlo na očekávaný hromadný dojezd. Marcel předvedl perfektní sprint a připsal si další vítězství. Pro mě to bylo letos poprvé co jsem mohl s týmem slavit a řeknu vám, je to úžasný pocit. I když jde na pódium jen jeden, cyklistika je vskutku týmový sport. Večer došlo i na přípitek, tentokrát trochu netradičně pivem během večerního meetingu.

73ba70c9e8be9671fac526e6ae83723f.jpg

Třetí etapa byla naprosto odlišní od těch předchozích. Jak počasím, foukal hodně silný vítr a poprchávalo, ale hlavně profilem závěru. Cíl byl na nejvyšší hoře Abu Dhabí ve více než kilometrové výšce. I můj úkol se trochu lišil. Staral jsem se o to aby naši vrchaři, Julian Alaphilippe a Gianluca Brambilla pošetřili co nejvíce sil na závěr. Kvůli silnému větru bylo všude cítit napětí a všechny týmy bojovali o pozice blízko špice pelotonu. Bylo to jak fyzicky tak psychicky náročné. V jednu chvíli jsme se pokusili peloton nadělit na bočním větru, ale neúspěšně. Závěr byl extrémně rychlý. Úvod kopce jsem si pořádně vytnul a zůstal vepředu s Julianem, abych mu mohl být v případě potřeby k ruce. Závěr jsem pak již dojel volně. Opět nás čekal dlouhý transfer, který jsme si ale zpříjemnili sledováním závěru první belgické klasiky - Omploop Het Neiuwsblad. Bohužel, kvalita připojení nebyla bůhví jaká a dva kilometry před cílem vysílání přestalo fungovat úplně. 

V neděli jsme si mohli trochu přispat, start etapy nás čekal až v 6 večer. Já už si však zvykl na tříhodinový časový posun a byl vzhůru brzy. Věděl jsem, že hlásí déšť, ale očekával jsem maximálně pár kapek. To co bylo venku však spíše představovalo počasí typické pro Belgiii. Tmavé mraky a silný, vytrvalý déšt. Dopoledne jsme si tak zpříjemnili sledováním Alles voor den Koerse, pořadem o našem týmu, ketrý se natáčel celý loňský rok a jeho pět epizod se teď vysílá v televizi. Úvodní epizody je už možné sledovat na youtube, ale částečně jsou ve vlámštině. Déšť neustával a nám bylo jasné, že opalovací krém nebude potřeba. Čekalo nás 26 kol na okruhu formule 1. Povrch je tam sice krásně hladký, ale za deště taky dost kluzký. Teplota se pohybovala okolo 16 stupňů, takže plno lidí vytáhlo pláštěnky. Myslím, že nikoho ani ve snu nenapadlo, že budou potřebovat něco teplejšího než krátký dres..

Závod to byl opravdu tvrdý. 143 kilometrů nám zabralo jen 3 hodiny, průměrnou rychlost jsme tedy měli téměř 47 kilometrů za hodinu. Na technickém okruhu a v dešti. 

Měli jsme dva cíle. Posunout Juliana na 5. místo v celkovém pořadí a vyhrát etapu. Během závodu byly vypsané tři sprinterské prémie, kde se dali získat vteřiny. My vsadili na tu poslední. Stálo to hodně práce a spolu s dalšími spolujezdci jsem strávil hodně času na špici při sjíždění silné, šestičlenné skupinky. Julian pak sprint s přehledem vyhrál a posunul se tak na páté místo. První cíl splněn. Ten druhý už však bohužel nevyšel. Závěr byl hodně hektický a všichni na dešti riskovali. Marcelovi se nepodařilo najet do posledního kilometru v ideální pozici a vítězství tak slavil Caleb Ewan. 

Možná jsme strávili zbytečně moc sil na sprinterskou prémii ale tak to u nás v týmu prostě je. Cíle jsou vysoké a ne vždy vše může vyjít. Celkově pro nás byl závod velmi úspěšný. Vyhraná etapa a 5. místo v celkovém pořadí na výborně obsazeném World Tour závodě se rozhodně počítá.